Autokonfigurace

Adresních informací není málo a spolu s dalšími nutnými údaji pro komunikaci (např: adresy DNS serverů) je tedy potřeba uzly důkladně konfigurovat. Vzhledem k tomu, že jsou adresy dlouhé a špatně zapamatovatelné, by manuální konfigurace nebyla příliš praktická. Implementace protokolu by proto měla být schopna získat co nejvíce konfiguračních informací sama. To se vztahuje zejména na koncové uzly – směrovače je potřeba částečně konfigurovat ručně.

Každý připojený uzel by měl být sám schopen "rozhlédnout se" po síti (multicastem na linkové vrstvě a dotazy pomocí ICMP protokolu na síťové vrstvě) a získat informace o okolních připojených rozhraních, jejich IP a MAC adresách, dosažitelnosti a podobně. Mechanismus je nazýván Neighbor Discovery (objevování sousedů).

Specifickým případem okolního uzlu je pak směrovač, od kterého je možné dozvědět se mnoho podrobností o síti, získat výstupní cestu z lokální sítě, prefix sítě, MTU a podobně. Existují standardní skupinové adresy pro oslovení všech směrovačů v dané oblasti a ty musí vysílajícímu uzlu odpovědět. Směrovač také v periodických intervalech rozesílá aktualizaci síťových informací sám. Objevováním svých sousedů také uzel zjistí, zda nepoužívá duplicitní síťovou adresu a že pro poslání odchozích paketů může použít výhodnější směrovač.

Tento mechanismus v síti zcela nahrazuje protokol ARP a pozměňuje i použití funkcí ICMP. Z toho vyplývá, že protokol ICMPv6 neodpovídá přesně původnímu ICMPv4.

Stavová konfigurace - DHCP

Prvním způsobem automatické konfigurace je DHCP (Dynamic Host Control Protocol), známé již z IPv4. DHCP verze 6 je jeho upravená varianta. Jde o konfiguraci pomocí serveru v síti, který poskytuje předem známou cestou konfigurační informace (adresy uzlů, prefix sítě, adresy DNS serverů, výchozí bránu a podobně). Novinkou je širší spektrum poskytovaných údajů (časová zóna, adresy NTP serverů, parametry TCP protokolu apod.) a možnost zaslání rekonfiguračního příkazu klientovi, který přikazuje uzlu vyžádat si některou informaci od serveru znovu. Přístup lze použít v síti, kde jsou stanovena přesná pravidla přidělování adres jednotlivým uzlům.

Bezestavová konfigurace

U tohoto způsobu konfigurace není potřebný dedikovaný server, funguje na principu ND (Neighbor Discovery). Uzel sestaví svou adresu jako kombinaci prefixu sítě, který získá z informací směrovače (tu směrovače periodicky rozesílají do sítě nebo si ji lze vyžádat), a identifikátoru svého síťového rozhraní (EUI-64). Pro posílání žádosti o informace nekonfigurovaného uzlu se jako cílová adresa použije některá ze standardních skupinových adres a jako zdrojová se uvede nespecifikovaná adresa (::0).

Po ověření jednoznačnosti adresy a získání adresy výchozího směrovače, může uzel normálně fungovat, aniž by musel mít předem nastaven jediný konfigurační údaj. Tento přístup se dá použít v sítích, kde není přesně určeno, který uzel bude mít kterou IP adresu.

Oba způsoby automatické konfigurace (stavová a bezstavová) se vzájemně nevylučují a mohou se naopak vhodně doplňovat. V případě bezestavové konfigurace totiž nezískáme adresu DNS serverů.

• Přidání bezestavové konfigurace a mechanismu objevování sousedů.
• Rozšíření protokolu DHCP (více poskytovaných údajů a vynucení rekonfigurace).
• Rozšíření protokolu ICMP. Nově slouží i pro Neighbor Discovery, Path MTU Discovery a Multicast Listener Discovery.