Nadpis

Těžko pojmenovatelný příběh


Ano ! Ano, ANO !!! Zdá se mi to jako neuvěřitelný, neskutečný a nesplnitelný sen, ale je to opravdové, báječné ! Prožívám nesmírné uspokojení ze svého vítězství nad jediným bohem, o kterém vím, že existuje a jehož jméno je Čas. Zmocnila se mě úplná extáze a na chvíli jsem zapomněla, že dýchám tak, jako kdybych měla každou chvíli vykašlat plíce. Hystericky jsem zachrchrala. Zamotala se mi hlava. Skoro bych spadla,kdybych se nezachytila stěn vlaku, který jsem teď zbožňovala jenom proto, že jsem v něm mohla být. Ale když jste to Vy, vezmu to od začátku.

Je pátek, půl druhé odpoledne a zvonění nás osvobozuje z hodiny matematiky, při které jsme psali čtvrtletní písemku. Měla jsem z ní celkem dobrý pocit, i když jsem už z ne zrovna příjemných zkušeností zjistila, že v těchto chvílích je lepší zůstat pesimistický. Stvoření, které sedí ve stejné lavici jako já a jmenuje se Nikola, využívalo každou sekundu a dopisovalo ještě nějaký příklad. Já si sbalila věci do svého tmavěmodrého batohu a Nikole oznámila, že jdu do skříňky - což, přeloženo do řeči obyčejných lidí znamená, že se rychlostí 10 km/h přemístím do školního sklepa, kde se kromě bufíku a tělocvičny nachází také asi 400 skříněk. Jako už pět měsíců i dnes zatáčím doprava, proderu se lidmi, jenž se zde strkají, štěbetají a pobíhají jako neposlušné elektrony, odhodím svou tašku v dál a s klíčem v ruce zamířím ke skříňce plné zmuchlaných a vypadávajících věcí s číslem 237. Odemkla jsem ji a s ledovým klidem zachytila igelitovou tašku chystající se mě zasáhnout do nějakého předem neurčeného místa.

Zatímco jsem se zabývala navléknutím si své obuvi, jakési neblahé tušení mne přinutilo otočit se o 45 stupňů doprava, odkud se už řítila Nikola. Poháněna vidinou, že už za deset minut bude sedět ve vlaku na cestě k domovu, rozrazila davy, nacvičenými pohyby odhodila tašku, která je navlas stejná jako ta moje, a s vlajícím copem smykem zabrzdila u skříňky, kterou sdílíme společně. S elánem si zavázala okolo krku hnědou šálu obsahující ještě nějaké pochybně vyhlížející barvy, navlékla si bundu a už už sahala po svých "lodičkách", když tu náhle ztuhla. Já oblečená, s baťohem na zádech jsem, zpozorujíc její nehybnost, okamžitě poznala, že se jí v mozku hromadí vztek, který měl už tak vysokou koncentraci z uplynulého odpoledne. Moudře jsem usoudila, že ji muselo v tomto pátečním poškolním odpoledni, kdy si obyčejně náladu zkazit nenechá, naštvat opravdu jen něco mimořádného. Podívala jsem se směrem jejího pohledu a na zlomek vteřiny přestala věřit v inteligenci onoho jedince, který bezpochyby navšťěvuje stejnou školu jako my. Spatřila jsem hotovou katastrofu: dvě tkaničky, které shodou náhod vyčnívaly ze sousedících dvířek, spolu tvořily tak dokonalý a důmyslný uzel, nad kterým onen "inteligent" musel strávit dost času. Nikole začalo pískat z uší, nad hlavou se jí objevil obláček vzteku a zuřivosti, jenž jakousi reakcí uvolnil i značnou davku agresivity. Adrenalin prudce stoupnul do takových výšek, že nebylo jine východisko než ho vybít. Skříňka s červeným číslem 238 zaúpěla při ne zrovna jemném kopanci, jež byl už nesčetněkrát vyzkoušen na mnohých chudácích pokoušející se Nikole nějak kolizkomplikovat život. Snažila jsem se uvažovat chladnou hlavou. Klekla jsem si na kolena a dala se do rozmotávaní uzlu. "No co, když nestihneme ten vlak, co nám jede za šest minut, pojedeme domů až ve tři," premýšlela jsem nahlas:"svět se přece nezboří." Ale on už se boural. Nikola v záchvatu šílenství stědře rozdávala vražedné pohledy, jež vůbec nevypadaly nepřesvědčivě, a být nablízku "pachatel" skončil by na ARU se zlomenou nohou a zpřelámanými žebry. Nevím, jak se mi to podařilo, ale po dvou minutách byl onen zrádný uzel rozvázaný a já na Nikolu ve všeobecném ruchu a shonu řvala, že se může obout. Během půl minuty začal onen závod s časem.

Znovu jsem zachrchlala a pousmála se při pomyšlení, jak si asi museli připadat kolemjdoucí, když viděli strhanou osobu, které na zádech poskakuje batoh a v ruce vlaje igelitka, a jež střídá sprint s rychlým krokem. Otevřela jsem dvířka na chodbu vlaku a se zakaleným pohledem spatřila Nikolu. Kašlajíce jsme zapadly do nejbližšího kupíčka a daly se do rozhovoru, u kterého museli naši spolujezdci omdlévat. Vylíčila jsem jí, jak se mi na přechodu pro chodce ztratila z dohledu, nebo jak jsem si vrážejíc do všech lidí letěla koupit jízdenku, zatímco vlak už stál na nástupišti. I Nikola se pochlubila svou části cesty.

Dalo by se říct - no tak přece "hepi end", že? Jenomže přesně tři dny nato jsem si trasu ŠKOLA - NÁDRAŽI zopakovala, když si Nikola omylem vzala na záda moji tašku. Ale pohyb je přece zdravý, tak si nemůžu stěžovat, ne?

Kateřina Baxová - jbaxa@iol.cz