telnet je ta neskvělejší věc, jaká kdy byla na počítačích k vidění. Možnost vzdáleně se přihlásit a pracovat na jiném počítači je to, co odlišuje Unix a Unix-like operační systémy od ostatních OS.
telnet vám umožňuje přihlásit se do vzdáleného počítače, jako byste seděli u jeho terminálu. Jakmile je ověřeno vaše uživatelské jméno a heslo, dostanete shell prompt a můžete dělat cokoliv, co na textové konzoli dělat jde.
K přihlášení do vzdáleného stroje použije následující syntaxi:
$ telnet stroj [číslo_portu]
exit, nebo příkaz logout.
rlogin. Syntaxe je podobná jako u telnetu:
$ rlogin [-l uživatel] stroj
.rhosts vzdáleného počítače, potom se rlogin neptá na heslo.
rsh dává možnost zadat příkaz shellu na jiném uzlu v lokální síti. Seznam stanic, na nichž lze příkaz rsh použít, je uveden v souboru .rhosts. Oproti příkazům telnet nebo rlogin, které otevírají seanci na vzdáleném uzlu, příkaz rsh neprovádí login, ale pouze provede příkaz. To může být urychlením práce, chceme-li pouze zadat jednotlivý příkaz na vzdáleném uzlu.
$ rsh stroj příkaz
V následujícím příkladě je soubor zkomprimován a archív přenesen na jiný uzel, kde je páskové zařízení:
$ tar cf - . |rsh sun4 dd of=/dev/nrst0
rcp umožňuje kopírování souborů mezi různými uzly v síti. Syntaxe je následující:
$ rcp [volby] uživatel@uzel:kopírovaný_soubor uživatel@uzel:kopírovaný_soubor
-r, který způsobí zkopírování adresáře včetně jeho podadresářů. Například příkaz
$ rcp -r report jane@hots2:report
report včetně podadresářů z lokálního uzlu na uzel host2 uživateli jane do adresáře report.
ftp má formát:
$ ftp [jméno_stroje]
Ve světě existuje také velké množství tzv. anonymních serverů. V tom případě se zadává jméno anonymous a heslem je vaše e-mailová adresa. Ta samozřejmě může být i falešná.
Když vám program vypíše ftp>, můžete začít zadávat příkazy:
!příkaz |
Opustí prostředí ftp. a vykoná lokálně příkaz. |
dir |
Výpis obsahu zdáleného adresáře. Příkaz může mít dva parametry. Prvním můžeme zadat pomocí hvězdičkové konvence, které soubory chceme vypsat. Druhým parametrem je jméno souboru pro uložení výpisu obsahu adresáře. |
lls |
Výpis obsahu lokálního adresáře. |
cd adresář |
Pohyb v adresářovém stromu na vzdáleném počítači. |
lcd adresář |
Pohyb v lokálním adresářovém stromu. |
| pwd | Jméno aktuálního adresáře na vzdáleném stroji. |
rmdir adresář |
Smaže adresář na vzdáleném stroji. |
mkdir adresář |
Vytvoří adresář na vzdáleném stroji. |
get soubor |
Přečte soubor ze vzdáleného systému. |
put soubor |
Pošle soubor na vzdálený systém. |
mget soubory |
Přenos více souborů najednou. |
mput soubory |
Přenos více souborů najednou. |
ascii |
Nastaví režim přenosu na textové soubory. |
binary |
Nastaví režim přenosu na binární soubory. |
prompt on/off |
Ptá/neptá se na potvrzení každé operace. |
hash |
Při přenosu každého kilobajtu vypíše znak #. |
open stroj |
Naváže spojení se strojem. |
close |
Ukončí spojení. |
quit |
ukončí program. |
.rhosts, pak lze ze vzdálených počítačů spouštět aplikace na vašem počítači. Uveďme si příklad. Předpokládejme, že jste přihlášeni na počítači cs.oberlin.edu. Na počítači floss.life.uiuc.edu je správně konfigurován soubor .rhosts.
Pak ze svého počítače můžete na počítači floss.life.uiuc.edu spustit aplikaci, jejíž výstup bude přesměrován na vaši obrazovku, a dokonce se před tím nebudete muset přihlašovat a zadávat heslo.
Soubor .rhosts může vypadat takto:
frobnozz.cs.knowledge.edu jsmith
aphrodite.classics.havhaahd.edu wphilps
frobbo.hoola.com trixie
Formát souboru je velmi jednoduchý: jméno počítače následované jménem uživatele. Předpokládejme nyní, že uvedený příklad je mým skutečným souborem .rhosts na vzdáleném počítači floss.life.uiuc.edu. To by znamenalo, že bych mohl spustit program na počítači floss a výstup by mohl být přesměrován na kterýkoli počítač uvedený v tomto souboru, pokud bych byl přihlášen jako odpovídající uživatel.
Přesný mechanismus, prostřednictvím kterého uživatel uskutečňuje spouštění vzdáleného
programu, je realizován programem rsh, jehož název je zkratkou pro remote shell, tedy vzdálený příkazový procesor. Ten nastartuje příkazový procesor na vzdáleném počítači a spustí specifikovaný program. Uveďme si příklad:
frobbo$ whoami
trixie
frobbo$ rsh floss.life.uiuc.edu "ls ~"
foo.txt mbox url.ps snax.txt
frobbo$ rsh floss.life.uiuc.edu "more ~/snax.txt"
[nyní se zobrazí stránky souboru snax.txt]
Uživatel trixie na počítači floss.life.uiuc.edu, který má soubor .rhosts uvedený v předcházejícím příkladě, umožňuje uživateli trixie na počítači frobbo.hoola.com spouštět programy
z počítače floss.
Soubor .rhosts bude pracovat správně, i když nemáte na všech počítačích stejné uživatelské jméno. Chcete-li sdělit vzdálenému počítači, jaké jméno uživatele chcete použít k přihlášení se, použijte při zadání příkazu rsh volbu -l. Pokud takový uűivatel na vzdáleném počítači existuje a pokud zde existuje soubor .rhosts obsahující jméno vašeho (t.j. lokálního) počítače a jméno uživatele, pak se příkaz rsh provede úspěšně.
frobbo$ whoami
trixie
frobbo$ rsh -l larry floss.life.uiuc.edu "ls ~"
[zde se objeví seznam souborů mého adresáře na počítači floss]
V souboru .rhosts mohou být uvedeny i jiné kombinace - například jméno uživatele následující za jménem vzdáleného počítače se může vynechat a tak umoužnit kterémukoli uživateli na vzdáleném počítači spouštět programy na vašem počítači. To je však spojeno s jistými riziky. Nepovolaná osoba by mohla například zrušit vaše soubory. Pokud se rozhodnete pro takto organizovaný soubor .rhosts, pak byste se měli ujistit, že právo číst soubor .rhosts máte pouze vy.
.netrc můžete mít uložena některá implicitní nastavení pro ftp. Následující řádky obsahují příklad takového souboru:
machine floss.life.uiuc.edu login larry password fishSticks
machine darwin.life.uiuc.edu login larry password fishSticks
machine geta.life.uiuc.edu login larry password fishSticks
machine phylo.life.uiuc.edu login larry password fishSticks
machine ninja.life.uiuc.edu login larry password fishSticks
machine indy.life.uiuc.edu login larry password fishSticks
machine clone.mcs.anl.gov login fogel password doorm@
machine osprey.mcs.anl.gov login fogel password doorm@
machine tern.mcs.anl.gov login fogel password doorm@
machine altair.mcs.anl.gov login fogel password doorm@
machine dalek.mcs.anl.gov login fogel password doorm@
machine juju.mcs.anl.gov login fogel password doorm@
machine sunsite.unc.edu login anonymous password
larry@cs.oberlin.edu
Každý řádek souboru .netrc specifikuje jméno počítače, přihlašovací jméno, které se má použít jako implicitní pro tento počítač, a heslo. Uvedené nastavení vám ušetří velké množství času, protože jinak byste při přihlašování se k jednotlivým serverům ftp museli pokaždé zadávat dlouhé identifikační řetězce. Pokud se budete přihlašovat k serveru ftp, jehož jméno je uvedeno v souboru .netrc, pokusí se program ftp aplikovat uživatelské jméno a heslo z tohoto souboru.
Při spouštění programu ftp můžete pomocí parametru -n specifikovat, že nechcete použít implicitní nastavení ze souboru .netrc. Příkaz pak bude mít tvar ftp -n.
Musíte se ujistit, že soubor .netrc jste schopni číst pouze vy. K nastavení příslušných přístupových práv použijte program chmod. Kdyby soubor .netrc mohli číst jiní uživatelé, pak by mohli odhalit vaše hesla platná pro servery ftp uvedené v tomto souboru.
Zvláštním rysem X Window Systému je to, že správa oken byla vyvinuta jako samostatný program (či soubor programů) a není tedy součástí jádra, jak je tomu zvykem u jiných GUI. Z toho plynou dvě důležité vlastnosti: systém není bezprostředně závislý na tom operačním systému, na kterém byl implementován, a je možné jej používat distribuovaně (v počítačové síti), tzn. že aplikace mohou běžet na jiném počítači, než na kterém se zobrazují.
Abychom si mohli vysvětlit, jak je to zařízeno, musíme se zmínit o základních pojmech: displej je technické zařízení, na kterém aplikace zobrazuje své okno, z jehož klávesnice čte příkazy a jehož myší (polohovacím zařízením) ovládá kurzor. Jeden displej může mít více obrazovek. Program, který řídí činnost displeje, se nazývá server. Aby nedocházelo k nejednoznačnostem ve výkladu pojmu server, používá se zde raději označení X server. Aplikaci, která někde běží a na některém displeji zobrazuje okno, nazýváme X klientem.
Displejem může být konzola pracovní stanice, na které běží jak X server, tak i X klienti. Displejem může také být konzola PC, na kterém běží některý z operačních systémů typu UNIX s implementací X Window Systému. Vyrábějí se též specializovaná zařízení nazývaná X terminály. Jsou to vlastně počítače bez disku, mající rychlý procesor, několik MB paměti, klávesnici, myš a zpravidla velkou obrazovku. V procesoru takového zařízení běží pouze X server, X klienty zde není možné spustit. Program X serveru se do X terminálu zpravidla zavádí po síti v okamžiku, kdy X terminál zapínáme.
-display [počítač]:displej[.obrazovka]
Pokud při startu X klienta neuvedeme volbu -display, bude se hledat proměnná prostředí DISPLAY. Existuje-li, použije se řetězec s ní spojený tak, jako by byl uveden za -display.
X Window Systém disponuje prostředky ochrany, které dovolují
zobrazovat okna pouze na tom displeji, jehož uživatel to
explicitně povolil. Uživatel displeje příkazem xhost sdělí
lokálnímu X serveru adresy počítačů, ze kterých mohou X klienti
displej používat.
Adresy počítačů, které mohou lokální displej používat, načítá
X server při startu ze souboru /etc/X0.hosts (číslice
udává pořadí X serveru). Uživatel potom už za běhu X serveru
tento seznam modifikuje následujícími parametry příkazu xhost:
[+]adresapočítači povolí zobrazovat
-adresapočítači zakáže zobrazovat
+povolí zobrazovat všem
-zakáže všem vyjma X0.hosts
Uveďme příklad spouštění X klienta xterm, který se má zobrazit na počítači atys.fi.muni.cz:
$ xterm -display atys.fi.muni.cz:0 &
A chceme-li všechny X klienty (u nichž explicitně neuvedeme jinou možnost) zobrazovat na počítači atys, můžeme situaci elegantně vyřešit nastavením proměnné prostředí (v interpretech příkazů odvozených od sh).
Musíme se normálně přihlásit na vzdálený počítač pomocí programu telnet, rlogin nebo ssh. Potom je potřeba spustit X klienta, kterému je ovšem nutné oznámit, se kterým X serverem má spolupracovat. To je možné provést nastavením proměnné prostředí DISPLAY, v Bourne shellu příkazem
DISPLAY=server:0; export DISPLAY
v Korn shellu a v bash je možné použít i zkrácený zápis
export DISPLAY=server:0
v C-shellu pak
setenv DISPLAY server:0
-geometry šířkaxvýška[+-x+-y]
Údaje jsou
dány
buď v počtech sloupců a řádků (u textových
aplikací, např. xterm), nebo v pixelech.
Povinné údaje udávají velikost okna. Kladné hodnoty
nepovinných udávají umístění okna vzhledem k levému hornímu rohu kořenového
okna, záporné hodnoty vzhledem k pravému nebo dolnímu okraji
kořenového okna.
$ xterm -fn 10x20 &
Emulátor xterm používá fonty pevné šířky různých
velikostí. Určením fontu nepřímo specifikujeme velikost okna
emulátoru. Jeden X klient může používat více fontů, touto volbou
však specifikujeme pouze ten základní.
Nezávisle na tom, kolik barev X server zobrazuje, určujeme barvu buď jménem (výberem z položek souboru /usr/X11/lib/X11/rgb.txt), nebo kombinací čísel. V tomto druhém případě barvu popíšeme ve tvaru:
rgb:červená/zelená/modrá
Každá barevná složka se zadává šestnáctkovým číslem v intervalu 0 až ffff. Např. kombinace rgb:ffff/ffff/0 představuje žlutou barvu. Tyto údaje se přímo předají X serveru a předpokládá se, že jsou již po gamma korekci (přepočet odpovídající lidskému vnímání barev). Spojitý barevný prostor lze definovat zápisem:
rgbi:červená/zelená/modrá
Zde se zadávají čísla v intervalu 0.0 až 1.0 a chápou se jako intenzity jednotlivých barevných složek. Tyto údaje ještě projdou gamma korekcí. Oba uvedené numerické způsoby zápisu adres byly zavedeny v X11R5. Díky kompatibilitě se starší verzí můžeme ještě použít jiný šestnáctkový zápis:
#rgb
#rrggbb
#rrrgggbbb
#rrrrggggbbbb
Ve všech variantách, kde je méně než 16 bitů pro každou barevnou
složku, představují uvedené číslice vyšší řády. Tedy
#3a7 je totéž co #3000a0007000.
Titulek, který většina klientů vypisuje v hlavním okně aplikace,
můžeme nastavit či změnit řetězcem uvedeným za volbou
-title. Řetězec obsahující alespoň jednu mezeru musí být
uzavřen do uvozovek.
V originální anglické literatuře se na tomto místě setkáváme s pojmem resource, v českých překladech se používá pojem atribut. Téměř každá komponenta X klienta se může nastavovat prostřednictvím atributů. Atribut se skládá ze jména a hodnoty. Hodnotou je booleovská konstanta, číslo nebo řetězec. Jméno atributu je tvořeno hierarchicky a zahrnuje jak jméno X klienta (předpokládá se, že byl vybudován prostředky knihovny Xt - X Toolkit, či některé z knihoven nadřazených), tak i přesné vymezení komponenty, na kterou se má hodnota atributu aplikovat.
Každý X klient je sestaven z předem přichystaných přípravků (v anglických originálech widgets). Přípravkem je např. tlačítko, lišta, rolovátko, seznam atd. Přípravky lze do sebe vnořovat. Toto všechno musí syntax jména atributu postihnout. Obecný formát zápisu atributu je následující:
objekt.subobjekt[.subobjekt...].atribut: hodnotaPoložkou objekt rozumíme buď jméno programu X klienta, nebo konkrétní spuštěnou instanci (podle volby -name, bude rozvedeno dále). Položky subobjekt korespondují s hierarchií použitých přípravků. Položka atribut jednoznačně popisuje vlastnost posledního subobjektu a konečně hodnota je to, co se atributu přiřadí. Uveďme příklad:
xterm.vt100.scrollBar: True
Takto zapsaný atribut zapne (booleovskou hodnotou True) zobrazování posuvné lišty v aplikaci xterm v okně VT100. Konkrétní struktura aplikace xterm je taková, že na nejvyšší úrovni vedle okna s emulací terminálu VT100 mohou být ještě okno grafického výstupu Tektronix a menu. Posuvné lišty se vztahují k oknu VT100. Uživatel, když atribut zapisuje, musí přesně znát hierarchii přípravků v konkrétní aplikaci. Tyto informace by měl nalézt v manuálové stránce aplikace (např. man xterm). X Window nám však nabízí zjednodušený zápis pomocí hvězdičkové konvence, např.:
xterm*scrollBar: True
V tomto konkrétním případě jsme se částečně odstínili od znalosti hierarchie přípravků v aplikaci xterm. Hvězdička zde představuje libovolný (tedy i nulový) počet komponent (objekt a subobjekty) jména atributu. Je významný rozdíl mezi interpretací hvězdičky na příkazovém řádku shellu a zde. Na příkazovém řádku shellu se hvězdička expanduje na libovolný počet znaků, zde na libovolný počet celých jmen komponent. Proto nelze hvězdičku použít v případě, že bychom pro aplikace xcalc, xclock a xclipboard chtěli nastavit obrácené zobrazování následovně:
xc*reverseVideo: True
Tady by se nastavení atributu vztahovalo k neexistující (?) aplikaci xc. Hvězdičku lze v zápisu atributu použít i více než jednu, lze je použít i společně s tečkami. Všeobecně se doporučuje na místě tečky používat hvězdičku. Můžete se tak vyvarovat problémů s drobnými nekompatibilitami při povýšení verze aplikace.
Každá komponenta, z níž se atribut skládá, patří určité třídě (Class). Třída je tu k tomu, aby obsahovala více komponent. Např. již zmíněný xterm obsahuje třídu Foreground obsahující barvu textu (foreground), barvu ukazovátka a barvu textového kurzoru. Všechny tyto komponenty jsou definovány jako instance třídy Foreground. Pokud všem těmto atributům chceme nastavit tmavě modrou barvu, potom zadáme:
xterm*foreground: darkblue
xterm*cursorColor: darkblue
xterm*pointerColor: darkblue
nebo totéž provedeme nastavením třídy:
xterm*Foreground: darkblue
Třídu od konkrétní instance odlišuje úvodní velké písmeno. Podle konvence začínají instance malým písmenem a třídy velkým písmenem. Pokud je název instance nebo třídy tvořen více než jedním slovem, začíná každé další slovo velkým písmenem.
Aplikace xterm je jednoduchá na to, aby se na ní dala demonstrovat skutečná "moc" atributů. Ukažme si ještě jeden příklad. Mějme hypotetickou aplikaci xclient, která má pole tlačítek, v tomto poli mají být všechna tlačítka modrá s výjimkou jednoho tlačítka, které má být červené. Atributy potom zapíšeme např. následovně:
xclient*buttonbox*Buttons*foreground:Třída Buttons zahrnuje všechna tlačítka a delete je instance jednoho konkrétního tlačítka. Každý intuitivně cítí, že nastavením instance bude změněna barva jednoho tlačítka, i když vybarvení tohoto tlačítka bylo spolu s jinými již definováno. V krajním případě můžeme také napsat:
blue
xclient*buttonbox*delete*foreground:
red
*Foreground: blue
Tím by měly být nastaveny všechny barvy popředí všech klientů na modrou barvu. Jména konkrétních tříd a instancí opět hledejte v manuálových stránkách příslušných aplikací. Často však zjistíte, že jméno třídy je identické se jménem instance (jediný rozdíl je ve velikosti počátečního písmena). To potom může znamenat, že třída je tvořena jedinou instancí. Může však také jít o jméno primární instance ve třídě s tím, že existují další podružné instance.
Počínaje verzí X Window R5 lze spolu s hvězdičkou používat další nahrazovací znak - otazník. Tento reprezentuje právě jednu komponentu (objekt, subobjekt) jména atributu. Ukažme si použití otazníku na příkladě:
xclient.?.?.Background: whitesmoke
Tento atribut nastaví barvu pozadí všech přípravků aplikace xclient, které v hierarchii stojí na úrovni vnuka (aplikace.otec.syn.vnuk...). Typickými představiteli vnuka jsou dialogové boxy, menu apod. Možný je i tento zápis:
xclient.?.?*Background: whitesmoke
V tomto případě se nastaví barva pozadí všech přípravků, které jsou na úrovni vnuka a na všech úrovních nižších. Zdůrazněme, že otazník představuje právě jednu komponentu a hvězdička žádnou, jednu nebo více komponent.
Atributy se v systému definují na více úrovních. Ale i kdyby byly v jednom souboru, může i tam docházet ke konfliktům. Proto existují pravidla, která tyto konflikty řeší. Obecně platí, že přesnější zápis má přednost:
Připomeňme předchozí příklad, ve kterém červená barva pro instanci tlačítka delete měla přednost před modrým vybarvením třídy Buttons bez ohledu na pořadí obou definic. Uveďme ještě jeden příklad pro vyhodnocení atributů; řádky jsou seřazeny podle priority od nejnižší po nejvyšší:
*scrollBar: True
?*scrollBar: True
XTerm*scrollBar: True
xterm*scrollBar: False
Standardní X klient má volbu -xrm, pomocí které lze k existující databázi atributů přidat atribut další. Např.:
xterm -xrm 'xterm*pointerShape: pirate'&Atribut se přidá k existujícímu obsahu databáze atributů a případné kolize se vyřeší podle uvedených prioritních pravidel. Proto se neuplatní takto zadaný atribut:
Opět každý standardní X klient rozpoznává volbu -name, pomocí ní z lze změnit jméno instance konkrétní spouštěné aplikace, například:
xterm -name bigxterm &
V tomto případě bude takto spuštěná aplikace akceptovat atributy určené třídě XTerm a instanci bigxterm (nikoli xterm). Proto můžeme mít atributy definované tímto způsobem:
XTerm*Font: 8x13
bigxterm*Font: 14x26
Spustíme-li xterm bez uvedení volby -name nebo s volbou -name, ale s jiným jménem než bigxterm, použije se font 8x13. Pokud xterm spustíme podle předchozího příkladu, použije se font 14x26.
Atributy uživatel zapíše do souboru. Vždy jeden atribut na jeden řádek. Pro snazší orientaci v souboru smí použít komentáře a pokračovací řádky. Komentář se uvozuje znakem vykřičník (!). Definice, která bude mít pokračování na dalším řádku, se ukončí obráceným lomítkem (\).
Soubor s uloženými definicemi atributů může mít libovolné jméno. Atributy X serveru předává klient xrdb. Zpravidale se tento klient spouští při inicializaci X systému pro daného uživatele. Implicitně se definice čtou ze souboru .Xresources nebo .Xdefaults; ten se nejprve hledá v systémovém adresáři X Window (např. někde pod /usr/X11) a potom v domovském adresáři uživatele.
Klientu xrdb se při spuštění vedle jména souboru s atributy zadávají také následující volby: Volbou -load zajistíme, že před zaváděním atributů se předchozí nastavení zruší. Tím se ubezpečíme, že námi zavedené atributy budou jediné. Tato varianta je implicitní.
Volbou -merge docílíme přidání našich atributů k atributům v X serveru již existujícím. Při kolizích se postupuje podle dříve popsaných pravidel pro vyhodnocování priorit. Například:
$ xrdb -load .Xresources
Momentální obsah databáze atributů klient xrdb vypíše po uvedení volby -query. Máme také možnost uložit momentální obsah databáze do souboru se zachováním komentářů v souboru např. příkazem:
$ xrdb -edit .Xresources
Klientu xrdb můžeme zadat ještě řadu dalších voleb. Jejich popis najdete např. ve výpisu man xrdb.
Pro snadnější přístup k atributům patřícím určité třídě nebo instanci máme X klienta appres (application resource). Jako parametr zadáváme třídu a příp. i instanci. Zjistíme tak, jaké atributy by aplikace určená třídou a instancí obdržela. Ukažme si použití appres na příkladech:
appres XTerm
appres XTerm bigxterm
appres XTerm -name bigxterm
V prvním případě se vypíší všechny atributy určené třídě XTerm a ve druhém a třetím případě pouze ty, které se vztahují současně ke třídě XTerm a k instanci bigxterm.