ls. Základní syntaxe je následující:
$ ls [-volba]... [jméno souboru nebo adresáře]
-a |
Vypíše všechny soubory v adresářích včetně těch, jejichž jména začínají tečkou. |
-C |
Vypisovat soubory do sloupců tříděných svisle. |
-d |
Vypíše informace o zadaných adresářích nikoli o jejich obsahu. |
-F |
Za jména souborů připojit znak indikující typ souboru. Pro proveditelné soubory znak `*', `/' pro adresáře, `@' pro symbolické linky, `|' pro pojmenované roury (FIFO), `=' pro sokety, a nic pro normální soubory. |
-i |
Bude vypisovat čísla i-uzlů. |
-l |
Kromě jména souboru se bude vypisovat jeho typ, práva, počet pevných odkazů na soubor, jméno vlastníka, skupiny, velikost v bytech a časový údaj (čas poslední změny, pokud nebyl vybrán jiný údaj). U souborů, jejichž časový údaj je starší než 6 měsíců nebo novější než -1 hodina, bude místo hodiny a minuty vypsán rok. |
-r |
Výpis bude setříděn v obráceném pořadí. |
-R |
Vypíše obsah všech adresářů rekurzivně (včetně podadresářů). |
-t |
Setřídí výpis obsahu adresáře podle časového údaje a nikoli podle abecedy. Nejnovější soubory budou vypsány první. |
cp. Syntaxe je následující:
$ cp původní_soubor[y] cíl
cp bude kopírovat zadané soubory pod původními jmény do zadaného adresáře. Jinak pokud jsou zadána pouze dvě jména, zkopíruje první soubor do druhého.
mv. Syntaxe je následující:
$ mv původní_soubor[y] cíl
mv přemístí zadané soubory pod původními jmény do zadaného adresáře. Jinak pokud jsou zadána pouze dvě jména, přemístí první soubor do druhého. Je chybou, pokud jsou zadána více než dvě jména a poslední parametr není adresář. Mezi různými svazky je možné přemísťovat pouze obyčejné soubory.
rm.
$ rm [volba] soubor
-f |
Bude ignorovat neexistující soubory a nebude se ptát uživatele. |
-i |
Bude vyžadovat potvrzení před smazáním jednotlivých souborů. Pokud odpověď uživatele nezačíná znakem `y' nebo `Y', soubor nebude smazán. |
-r, -R |
Bude rušit zadané adresáře i s jejich obsahem. |
more a less. Syntaxe je následující:
$ more soubor[y]
$ less soubor[y]
cat je zkratka pro concatenate (spojovat). Původně byl tento příkaz zamýšlen pro spojování více textových souborů do jednoho, ale používá se i k dalším účelům.
Ke spojení dvou souborů do jednoho jednoduše napište jejich názvy za cat a výstup přesměrujte do souboru. Příkaz cat pracuje se standardním vstupem a standardním výstupem, takže musíte použít shellovské znaky pro přesměrování. Například:
$ cat file1 file2 file3 > bigfile
cat používat i k prostému zobrazní obsahu textového souboru na obrazovce monitoru.
$ cat soubor
head a tail. Syntaxe je následující:
$ head [-n] soubor
$ tail [+-číslo] [volba] soubor
-n udává, kolik řádků souboru se má zobrazit. Pokud není uveden, zobrazí se prvních 10 řádků.
V případě příkazu tail jsou argumenty následující:
číslo |
Pokud není tento argument uveden, utilita zobrazuje posledních 10 řádků. Pokud je před číslem znaménko +, zobrazí zadaný počet jednotek od začátku souboru. Prokud je argumentem znaménko -, zobrazí zadaný počet jednotek před koncem souboru. |
volba |
Tento argument určuje, v jakých jednotkách se chápe argument číslo. Možné hodnoty jsou:b - počítáme po blocíchc - počítáme po znacíchl - počítáme po řádkách
|
tee (uložení mezivýsledku do souboru), sort (setřídění
vstupu), uniq (vyloučení duplicit), wc (počítání slov, řádků, znaků), tr (záměna
znaků) a některé další.
$ tee soubor
$ sort [+číslo] [přepínače] [soubor]
-n |
setřídění numerické (pokud jsou číselné hodnoty) |
-r |
setřídění sestupné |
-f |
nebudou se rozlišovat malá a velká písmena (velká písmena se převádí na malá) |
+číslo |
určuje sloupec, který se má použít pro třídění. Sloupce se číslují od 0. Lze definovat více sloupců (např. zápis +3 +1 určuje, že primární klíč je ve 4. sloupci, sekundární klíč ve 2. sloupci). K číslu sloupce mohou být připojeny písmena n, r či f, které ovlivňují způsob třídění dle tohoto klíče |
-číslo |
určuje sloupec, před kterým klíče končí. Obvykle se neuvádí - klíče jsou až do posledního sloupce na řádce. Tento parametr se nejčastěji používá v kombinaci s vylučováním duplicit |
-t znak |
určení znaku, který odděluje jednotlivé sloupce |
-u |
z výstupního souboru budou vyloučeny duplicitní řádky (pro posouzení duplicit se porovnávají pouze klíče) |
$ uniq [parametry] [soubor]
-číslo |
přeskočí se zadaný počet sloupců od začátku |
-u |
budou se vypisovat pouze řádky, které nejsou duplicitní |
-d |
budou se vypisovat pouze řádky, které jsou duplicitní |
-c |
na začátku každého řádku se vypíše počet výskytů |
$ wc [-lwc] [soubor]
-l),
slov (-w) či znaků (-c) ve vstupním souboru. Příkaz zjišťuje požadované počty i
pro několik souborů najednou, na závěr uvádí celkový součet (total).
$ tr [-cds] staré-znaky nové-znaky
a-z označuje malá písmena).
Pokud je druhý řetězec kratší, použije se poslední znak tohoto řetězce. Lze
použít následující parametry:
-d |
znaky specifikované v prvním řetězci se zruší |
-c |
první řetězec označuje znaky, které se nemají nahrazovat |
-s |
pokud je více stejných nových znaků za sebou, vypíše se pouze jeden |
V příkazu tr nelze zadat jméno vstupního souboru na příkazové
řádce - nutno pomocí přesměrování.
Následující příklad umístí jednotlivá
slova ze vstupního souboru na samostatné řádky s potlačením prázdných řádek:
tr -cs 'a-zA-Z' '\012' < vstup > vystup
which. Obvykle je používán k rychlému zjištění umístění nějakého programu. Prohledává jen adresáře uvedené v cestě PATH a jako výsledek vrací první výskyt hledaného souboru a adresářovou cestu k němu. Příklad:
$ which bash
/bin/bash
bash je v adresáři /bin. Toto je velmi omezený příkaz, protože prohledává jen adresáře v PATH.
whereis pracuje podobně jako which, ale navíc může vyhledávat man stránky a zdrojové soubory. whereis vyhledávání souborů bash by mělo dát tento výsledek:
$ whereis bash
bash: /bin/bash /usr/bin/bash /usr/man/man1/bash.1.gz
which ani whereis.
find umí hledat cokoliv. Syntaxe tohoto příkazu je následující:
$ find adresář výraz
-name jméno_souboru |
Hledají se soubory s daným jménem. |
-t typ_souboru |
Hledají se soubory uvedeného typu. Možné typy jsou:b - blokový speciální souborc - znakový speciální souborp - fifo (pojmenovaný pipe)d - adresářf - obyčejný soubor
|
-user jméno |
Hledají se soubory, jejichž vlastníkem je uživatel jméno. |
-group jméno |
Hledají se soubory, jejichž vlastník je člen skupiny jméno. |
-size +-n[c] |
Hledají se soubory, jejichž velikost je určena hodnotou n. Je-li uveden znak c, velikost souboru se měří ve znacích. |
-atime n |
Hledají se soubory, k nimž byl proveden poslední přístup před n dny. |
-ntime n |
Hledají se soubory, jejichž poslední modifikace byla provedena před n dny. |
-print |
Akční kritérium. Po dosažení tohoto kritéria se zobrazí cesta k souboru. |
-exec příkaz\; |
Akční kritérium. Pro každý nalezený soubor se provede příkaz. Pokud se uvnitř příkazu vyskytne {}, reprezentuje jméno nalezeného souboru. |
-ok příkaz\; |
Akční kritérium. Funguje stejně jako -exec, jenom se musí každý příkaz potvrdit y. |
Následující příkaz vypíše všechna jména souborů v aktuálním adresáři, jejichž vlastníky jsou uživatelé jirka a lada, a současně tyto soubory vymaže.
$ find . \( -user jirka -o -user lada\) -print -exec rm {}\;
/home/lada a /home/jirka nalezne všechny soubory větší než 10000 bajtů a poslední přístup k nim byl před více než pěti dny.
$ find /home/jirka /home/lada -size +10000c -atime +5 -ok rm {}\;
locate prohledává celý souborový systém stejně, jako to dělá příkaz find, ale namísto skutečného souborového systému prohledává svoji databázi. Databáze je nastavena tak, aby se automaticky updatovala. Databázi pro locate můžete updatovat i ručně spuštěním příkazu updatedb. Příkaz updatedb nemůže spouštět normální uživatel. Tady je příklad příkazu locate v akci:
$ locate xinitrc
# nemusíme být přihlášeni jako root
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.fvwm2
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.openwin
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.twm
gzip je kompresní program z projektu GNU. Pracuje tak, že zkomprimuje jeden zadaný soubor. Základní použití vypadá takto:
$ gzip infile
infile.gz a bude obvykle menší, než onen vstupní soubor. Všimněte si, že infile je nahrazen infile.gz. To znamená, že infile už nebude existovat. Pouze jeho gzipovaná forma.
Můžete rovněž vybalancovat optimalizaci velikosti komprimace, nebo její rychlosti. Maximální komprese dosáhnete takto:
$ gzip -9 infile
gzip vyrobit. Zadáním nižších hodnot ve volbě v příkazové řádce dosáhnete kratšího času komprimace, ale komprese nebude taková.
Dekompresi gzipovaných programů můžete provést pomocí dvou příkazů, které jsou ale ve skutečnosti tím samým programem. Program gzip dekomprimuje jakýkoliv soubor s rozpoznanou příponou. Tou může být některá z těchto: .gz, -gz, .z, -z, .Z, nebo -Z. První metoda dekomprese je program gunzip, použitý takto:
$ gunzip infile.gz
infile v aktuálním adresáři a přípona .gz bude z názvu souboru odstraněna.
Druhým způsobem je použít opět gzip, ale s volbou -d:
$ gzip -d infile.gz
/bin/gzip.
bzip2 je alternativní kompresní program. Používá jiný komprimační algoritmus než gzip. To vyúsťuje do několika výhod a několika nevýhod. Hlavní výhodou bzip2 je velikost zkomprimovaného souboru. bzip2 téměř vždy zkomprimuje soubor lépe, než gzip. V některých případech to může dávat podstatně menší soubory. To může být velká výhoda pro lidi, kteří mají pomalejší modemové připojení.
Nevýhodou programu bzip2 je, že zatěžuje CPU mnohem více než gzip. To obecně znamená, že bzipování souboru bude trvat déle a bude více využívat CPU, než kolik by vyžadovalo gzipování. Když se rozhodujete, který kompresní program použít, musíte zvážit rychlost vs. velikost a rozhodnout, co je důležitější.
Používání programu bzip2 je velmi podobné používání gzipu, takže se nebudeme zdržovat jeho popisováním. Jednoduše zadejte bzip2 a název souboru, který chcete zkomprimovat:
$ bzip2 infile
infile.bz2. Tak jako u gzipu nebude už vstupní soubor existovat - bzip2 nahradí vstupní soubor jeho zkomprimovanou kopií.
Stejně jaku u programu gzip můžete používat číselné volby pro ladění kompresního poměru a rychlosti. Následující příklad ukazuje, jak dosáhnout maximální komprese (s odpovídajícím vytížením CPU):
$ bzip2 -9 infile
.bz2 existují dva programy stejně, jako tomu bylo u programu gzip. Můžete použít bzip2 nebo bunzip2.
tar je páskový archivátor z projektu GNU. Z několika souborů a adresářů vytvoří jeden velký soubor. To pak umožňuje komprimovat celý adresářový strom, což by použitím samotného gzip nebo bzip2 nebylo možné. Program tar má množství voleb zadávaných z příkazového řádku. Tato sekce pokrývá pouze nejobvyklejší způsoby jeho využití.
Tím úplně nejčastějším zůsobem použití programu tar je dekomprese a rozbalení (unarchive) balíčku, který jste si stáhli z webu nebo ftp. Většina těchto souborů má příponu .tar.gz. Obvykle se tomu říkává tarball. Znamená to, že několik souborů bylo zabaleno pomocí tar, a potom zkomprimováno gzip-em. Rovněž to někdy můžete vidět ve formě .tar.Z. To znamená to samé, jen to bylo nejspíš vytvořeno na starším unixovém systému.
Alternativně můžete někde objevit soubor s příponou .tar.bz2. Třeba zdrojové balíčky kernelu jsou obvykle distribuovány v této formě, protože je to menší pro download. Jak jste asi uhodli, je to několik souborů sbalených pomocí tar a posléze bzipovaných.
Ke všem souborům v archivu se můžete dostat použitím taru s jistými argumenty zadanými na příkazovém řádku. Při rozbalování tarballu používáme příznak -z, který říká, aby se před rozbalením použil gunzip a dekomprimoval jej. Obená forma dekomprese tarballu je následující:
$ tar -xvzf hejaz.tar.gz
-x znamená extract - rozbalit. To je důležité, protože to říká taru, co má se vstupním souborem udělat. V tomto případě bude vstupní soubor rozbalen zpět do všech těch souborů a adresářů, ze kterých byl vytvořen.-v znamená, aby byl tar upovídaný (vebose). Takže tar bude vypisovat informace o všech souborech, které z archivu vybaluje. Je zcela přijatelné nechat tuto volbu vypnutou, když se ukáže nudnou. V opačném případě můžete zkusit -vv a dosáhnout tak mimořádné upovídanosti a získat výpis s mnoha dalšími informacemi o každém vybalovaném souboru.-z říká taru, aby hejaz.tar.gz nejprve prohnal gunzipem.-f říká taru, že následující řetězec je jménem archivního souboru, o jehož rozbalení tu celou dobu běží.
Je několik způsobů, jak zapsat tentýž příkaz. Na starších systémech postrádajících pořádnou kopii GNU taru, můžete zahlédnout tento zápis:
$ gzip -dc hejaz.tar.gz | tar -xvf -
tar. Volba -c říká, aby gzip poslal výsledek své práce do standardního výstupu (stdout), místo do souboru. Rourou se pak tento výstup předá programu tar k rozbalení. "-" na konci znamená, že místo souboru se mají data brát ze standardního vstupu (zde z roury). To rozbalí proud dat, který přichází z gzipu a zapíše je na disk.
Také můžete narazit na bzipované archivy. Místo volby -z zadejte -j.
Je důležité si zapamatovat, že tar ukládá vybalené soubory do aktuálního adresáře. Takže máte-li nějaký archiv v adresáři /tmp, a chcete jej rozbalit do svého domovského adresáře, máte dvě možnosti. Zaprvé můžete archiv přesunout do svého domovského adresáře a rozbalit ho tam. Nebo můžete zadat v příkazovém řádku cestu k archivu:
$ tar -xvzf /tmp/bar.tar.gz
tar je vytváření vašich vlastních archivů. Vytvoření archivu není o mnoho komplikovanější, než jeho rozbalování. Jen se použije jiná sada voleb v příkazovém řádku. K vytvoření komprimovaeného archivu ze všech souborů v aktuálním adresáři včetně všech podadresářů a souborů v nich obsažených použijete tar v této formě:
$ tar -cvzf archive.tar.gz .
-c na příkazovém řádku říká programu tar, aby vytvořil archiv. Volba -z prožene vytvořený archiv gzipem, aby se zkomprimoval. Ta tečka na konci označuje aktuální adresář (co se má archivovat). archive.tar.gz je jméno souboru v němž bude archiv uložen. Můžete si ho pojmenovat jak chcete a zdáte-li v názvu i cestu, bude archiv umístěn tam, kam cesta ukazuje. Uveďme si příklad:
$ tar -cvzf /tmp/archive.tar.gz .
/tmp. Co se má archivovat můžete zadat jako seznam souborů a adresářů na konci příkazové řádky.
zip a dekompresním protějškem program unzip.
Komprese jednoho souboru je snadná:
$ zip foo *
foo.zip, který bude obsahovat všechny soubory, které jsou v aktuálním adresáři. Příponu .zip přidává zip automaticky, takže není nutné ji za jméno souboru psát. Zip může do archivu přidávat rekurzivně i adresáře a soubory, které jsou vnořené v aktuálním adresáři pomocí volby -r:
$ zip -r foo *
$ unzip foo
foo.zip, včetně veškerých adresářů, které by archiv obsahoval. Příponu .zip opět nemusíte zadávat.
$ man požadované_heslo
Systém manuálových stránek je poměrně starý a zdá se, že je brzy nahradí tzv. info. Info je nápověda obsahem podobná manuálovým stránkám, umožňuje však odkazovat z jednoho tématu na druhé podobně jako na Internetu. Na rozdíl od manuálových stránek se dá zobrazit i obsah popisovaných témat. Vzhledem k tomu, že obliba info stále narůstá, může se stát, že novější věci najdete popsané jen v info.