Omyly vývoje PC

Představme si automobil, ve kterém se každý den mění rozmístění jeho uživatelských prvků. Tak kdepak je dnes volant? Zkusme se podívat víc vlevo, tady na stranu. Ne, ne, kdepak, volant je dnes úplně vpravo dole. Kdo ho sem asi přesunul? Nemůžeme najít spínač světel? A kdypak jsme ho naposledy používali? Že jsme už nejmíň měsíc jezdili jen ve dne? No tak to je přece jasné: spínač se skryl pod lištu "málo používaných ovladačů". Stačí ji odkrýt a snad tam bude. A pokud ne, můžeme samozřejmě hledat na celém pracovišti řidiče; někde přece být musí. Tedy pokud ho nějaký nešika nesmazal. Ano, i to bohužel jde: i v případě, kdy nám nikdo neodmontoval světla, se může stát, že zmizí možnost je ovládat. Ale to jsou přece nutné vlastnosti nové techniky. Já třeba mám kamaráda, který měl na svém voze instalovány silné mlhovky, a přitom to celou dobu vůbec netušil! Dozvěděl se o nich, teprve když vůz prodával.

My jsme ovšem v lepší situaci: víme, že světla máme. Takže si s chybějícím tlačítkem na palubní desce snadno poradíme: otevřeme kapotu, najdeme světla v jejich původním umístění a vyvedeme z nich znovu odkaz na pracoviště řidiče. Jen jestli ta světla dokážeme najít. Poslední dobou to nebývá tak snadné...

ROZHODUJÍ MILIMETRY!

Nakonec přece jen nastartujeme a vyjedeme. Rychlost se zvyšuje, krajina nám pěkně ubíhá. Z čista jasna se však zableskne a spustí se prudký liják. Přemýšlíme, kde jsou dnes stěrače. Hledáme, ovšem marně. V zoufalosti požádáme o pomoc dokonce i spolujezdce. Současně zpomalujeme, abychom neskončili svoji jízdu dřív, než patřičný ovladač najdeme. Usilovně přemýšlíme: Kdy vlastně naposled pršelo? Pro jistotu se přece jen podíváme i pod lištu "málo používaných ovladačů"...

Když se nám tam podaří ovladač společnými silami najít, na cestu už není skoro vůbec vidět. Okamžitě a přímo instinktivně k nalezenému ovladači vystřeluje naše ruka a silně jej tiskne! Ale ne!!! Vždyť jsme se v té rychlosti nestrefili!!! Sice to bylo jen o milimetr, ale komu to teď budeme vysvětlovat? Systém to vyhodnotil, jako bychom stiskli tlačítko vedle. A která funkce je dnes vlastně umístěna vedle? Bože! Restart celého automobilu! S vytřeštěnýma očima cítíme, jak náš automobil začal na mokré silnici prudce brzdit. Teď dostal vůz smyk a už jen očima oddalujeme náraz do stromu. Instinktivně se snažíme zatočit volantem. Dobře však víme, že v této fázi restartu je již ovládání vypnuto.

Stěrače už nebudeme nikdy potřebovat. To je ta úplně poslední myšlenka, která nám ještě stačí proběhnout hlavou...

ADRESÁŘOVÉ USPOŘÁDÁNÍ INFORMACÍ

Představme si, že si koupíme nový pracovní stůl. Spokojeně k němu poprvé usedneme, když tu si povšimneme jedné zvláštní věci: všechny jeho zásuvky jsou už plné. Chvíli stůl zkoumáme, pak naštěstí postřehneme, že věc není tak horká. Zásuvky jsou sice plné, naštěstí jsou ale zároveň dost velké, takže se do stolu stále ještě plno věcí vejde. S kapacitou tedy problém mít nebudeme. Problémy však brzy přijdou v jiné oblasti, v oblasti "hledání světel".

CIZINCEM NA SVÉM POČÍTAČI

Z padesáti zásuvek svého stolu si nakonec zvykneme používat jedinou, nadepsanou My Documents. To ovšem neznamená, že by zbývajících čtyřicet devět zásuvek zmizelo. Ty jsou tam pořád, zřejmě navěky. Navíc nám do našeho stolu někdo stále přidává zásuvky další: po chvíli si všimneme, že je zásuvek už sedmdesát, pak devadesát. Pak už to raději přestaneme sledovat. Je to totiž mimo lidské možnosti. Držíme se raději osvědčené zásady "Moudřejší ustoupí": ustoupíme proto do své jediné zásuvky. Vždyť jsme pouhým vlastníkem počítače, tak co bychom ještě chtěli? Hlavně si musíme pamatovat, kde ta naše zásuvka je. Ani to mimochodem není tak jednoduché. Čas od času se totiž její místo záhadně mění. Hodně také záleží na tom, v jakém pohledu se na svůj stůl díváme. My jsme ale pokročilým uživatelem stolu, takže takové maličkosti, jako najít svoji jedinou používanou zásuvku mezi desítkami dalších, zvládáme hravě.

VYKLIZENÍ POLE

Poté, co jsme moudře vyklidili pole a přenechali zbytek stolu duchům (rozumějme: zbytek počítače aplikacím), můžeme se o to více věnovat své dokumentové zásuvce. Ani ta není prázdná, i do ní už někdo umístil další podšuplíky. Přemýšlíme nad tím, do kterých podzásuvek bychom si měli ukládat svoje věci. Několik systémů vyzkoušíme, brzy však zjistíme, že jakýkoliv systém vede pouze k chaosu. Těžko si totiž u každého dokumentu zapamatujeme, kam jsme právě tento dokument uložili. Ale třeba časem nějaký systém vymyslíme.

NESTOUDNÁ ROZTAHOVAČNOST

Na to ale nebudeme mít čas. Po čase v nás totiž začne hlodat nejasné podezření, které se po určité době změní v jistotu. Ano, teď už není nejmenších pochyb. I do naší dokumentové zásuvky nám někdo stále přidává nové a nové podzásuvky. Tu se tam objeví podšuplík "My Web Pages", pak zase "Image Transfer", jindy třeba "My eBooks". Nejsme tedy sami, kdo naši zásuvku používá!

Ještě horší ale je, že spolu s novými podzásuvkami se v našem šuplíku vždy, jen tak mimochodem, objeví i spousta cizích dokumentů. Co tam vlastně ty soubory, které jsme my sami nevytvořili, pohledávají? Proč nevyužijí jednu z těch zbývajících padesáti (nebo kolika) zásuvek, ze kterých jsme my dobrovolně vyklidili pole? (Když už se tedy ty dokumenty rozhodly, že musí být v našem stole...)

Odpověď je však logická. V situaci, kdy máme problém najít své vlastní soubory, není přece nic lepšího než hezky přisypat desítky dalších, úplně cizích dokumentů. Jen ať to nemáme tak jednoduché! A při té příležitosti doplnit náš neumělý systém třídění dokumentů ještě dalšími neumělými systémy, navíc vymyšlenými úplně cizími lidmi!

NEKONEČNÁ REKURZIVNÍ PLOCHA

Ještě že můžeme dokumenty ukládat také rovnou na plochu svého stolu. To je hodně praktické; věci, se kterými pracujeme často, z ní možná ani nebudeme muset odklízet. Tak třeba potřeby k napsání pošty mám tady vlevo, pěkně při ruce. A věci, které budu vyhazovat, budu dávat sem vpravo dolů. No a rozepsané dopisy budu odkládat tady vpravo nahoru. Co se to však stalo? Vždyť se mi všechny věci najednou nějak přeskupily! No, je tedy pravda, že teď jsou krásně rovnoměrně rozložené po celé ploše stolu. Ani jedna nevybočuje, sám bych to tak nedokázal. Jak v tom ale teď najdu, co potřebuji?

HRA NA SCHOVÁVANOU

A vida, je to ještě lepší, než jsme čekali: na plochu můžeme dávat nejen samotné dokumenty, ale i odkazy na ně, a dokonce i odkazy na šuplíky a vlastní šuplíky. Protože tomu trochu rozumíme, dobře víme, že celá plocha není vlastně ničím jiným než jen jedním ze šuplíků. Zkusíme proto plochu na počítači najít. Po proklikání neuvěřitelně složitými adresáři ji na pevném disku skutečně objevíme. Je tam nejen ta naše plocha; kromě ní jsou tam ještě dvě další, které nikdo nepoužívá. To ale nevadí, na to jsme přece již zvyklí z našich šuplíků. Tři ku jedné, to je přece na dnešní počítače ještě dobrý poměr.

Plocha si o nás ale myslí, že tomu nerozumíme vůbec, a tak si vzájemně hrajeme na schovávanou. Plocha se zoufale snaží tvářit jako něco, co stojí "nad" naším stolem. My se na oplátku snažíme tvářit, že jí to věříme. Plocha však ve své přetvářce není důsledná, a z logiky věci ani být nemůže. Výsledek je proto zákonitý: po čase zmate plocha i ty, kteří si ještě předtím mohli myslet, že svému počítači rozumí. Neboli ty, kteří ve svém počítači prostě hledají logiku.

ZÁZRAKY SE NEDĚJÍ...

A ještě jedna zajímavost: otevřeme složku My Computer a postupně se proklikáme až do adresáře Desktop. Ať hledáme, jak hledáme, složka My Documents tam není. Podíváme se na plochu svého stolu, ale tam je. Otevřeme si My Documents, dostaneme se na plochu stisknutím tlačítka Up (jak logické!) - a složka My Documents tam zase je. Zázrak! Jak se takovému zmatku říkalo za mého mládí, vím dobře. Dnes se tomu myslím říká uživatelsky přátelské ovládání.

Inu, kde hledat v počítači logiku! Ještě že zatím máme jen elektronický stůl. Náš kolega si už prý opatřil elektronické auto. Musíme mu někdy zamailovat, abychom zjistili, jak se mu daří...

Jiří Donát